Top 10 Most influential marketers of 2008

Top 10 Most influential marketers of 2008

_____________________________________

Top 10

• 1. Online Marketer of the Year: Chris Hughes - myBarackObama.com
• 2. Guy Kawasaki - Alltop
• 3. Brian Clark - Copyblogger
• 4. Michael Arrington - TechCrunch
• 5. Rand Fishkin - SEOmoz
• 6. Pete Cashmore - Mashable
• 7. Aaron Wall - SEOBook
• 8. Jackie Huba - Society for Word of Mouth
• 9. Darren Rowse - Problogger
• 10. Avinash Kaushik - Occam's Razor

Autor příspěvku

Erwin Rommel: Pouštní liška

Erwin Johannes Eugen Rommel (15. listopad 1891, Heidenheim – 14. říjen 1944, Herrlingen), známý též jako Pouštní liška (německy Wüstenfuchs, případně anglicky The Desert Fox), byl nekonvenční německý polní maršál považovaný za jednoho z nejlepších polních taktiků druhé světové války.

Proslavil se jako velitel tzv. Divize duchů během tažení Francií v roce 1940, jako velitel Afrikakorpsu v bojích o severní Afriku a nakonec jako inspektor Atlantického valu a jeden z velitelů čelících invazi. Po neúspěšném atentátu na Hitlera v roce 1944 byl donucen spáchat sebevraždu.

Jeho obraz visí na Stěně největších tankových velitelů amerického Pattonova muzea jezdectva a tankových vojsk, která má symbolizovat pět nejlepších tankových velitelů historie: Mošeho Peleda, George Pattona, Creightona Abramse, Israela Tala a Erwina Rommela.

Válka v Africe

Po obsazení Francie se Rommel stal v lednu 1941 generálporučíkem a v únoru byl pověřen velením Sperrverband Afrika, a později Deutsches Afrika Korps (DAK), zprvu podřízeného italským silám v Severní Africe. Jeho úkolem bylo zastavit ústup italských jednotek a držet se aktivní defenzívní taktiky. Tak alespoň zněly rozkazy generálního štábu, ovšem Hitler mu dal podstatně širší mandát. V únoru dorazil do Afriky a v březnu obdržel dubové ratolesti k rytířskému kříži (Hitler se možná domníval, že má významný podíl na zastavení britské ofenzívy, tu však zastavili Britové sami, aby mohli odeslat síly do Řecka).

V březnu zahájil Rommel, který stále ještě neměl většinu sil na frontě, naprosto nečekanou ofenzívu. Zaskočil jí své vlastní nadřízené, ale zejména Brity, kteří díky odposlechu rádiové korespondence znali instrukce, které Rommel dostal, a byli přesvědčeni, že se jich bude držet. Rommelův úder vedený poměrně slabými silami se rozrostl do netušených rozměrů, smetl předsunuté britské síly a jeho postup se zastavil až na hranicích Egypta u průsmyku Halfája.

Rommel však měl jeden vážný problém. Jeho čelní síly sice byly u hranic Egypta, za nimi však zůstal Tobrúk, který Britové urputně drželi. Rommel na něj podnikl několik velmi špatně naplánovaných útoků, které ho stály mnoho mužů bez většího efektu (viz bitva o Tobrúk). Jednak tím ohrozil svoji kariéru, zejména si tak ale způsobil velké potíže, neboť jeho předsunuté jednotky trpěly v důsledku komplikovaného zásobování a Tobrúk v britských rukou tento problém velice zhoršoval.

Rommel trochu napravil dojem, když odrazil dva uspěchané a špatně promyšlené pokusy Britů o osvobození Tobrúku (operace Brevity a operace Battleaxe). Pro obratnost, s jakou vedl složitý manévrovací boj s nepřítelem, se mu dostalo přezdívky pouštní liška. Stejně jako v případě divize duchů šlo o přezdívku, kterou používaly obě strany. Úcta ze strany nepřítele byla ovšem vyvolána nejen Rommelovými schopnostmi, ale také tím, že dodržoval Ženevské konvence a zacházel dobře se zajatci bez ohledu na jejich etnický původ (týkalo se i Židů a obyvatel porobených národů). V průběhu války několikrát ignoroval instrukce o zacházení se zajatci, které tyto konvence porušovaly, některé rozkazy v tomto směru dokonce před svými vojáky zatajil a spálil.[7] Ani jeho vedení války se však nevyhnulo některým excesům, například se slušným zacházením s důstojníky 3. indické mechanizované brigády, s nimiž se rozdělil o příděl vody pro příslušníky Afrikakorpsu, kontrastuje vyhnání jejích indických příslušníků do pouště[8].

Rommel opakovaně využíval neschopnosti Britů zkoncentrovat síly zkoordinovat jejich údery, ovšem nedostatek zásob, dlouhé zásobovací linie a celkově slabší síly ho velice omezovaly. Nakonec musel na přelomu let 1941/1942 ustoupit před novou, pečlivěji připravenou ofenzívou (viz operace Crusader). Ztráta Benghází a nutnost vzdát obležení Tobrúku pro Rommela představovaly drtivou porážku, nicméně zastavil britský postup u El Agheily a naplno využil blízkosti skladů i posil (včetně několika desítek nových tanků) a zásob, které obdržel.

Britové sice byli vyčerpáni, jejich logistické trasy se značně prodloužily a část britských sil byla odeslána na Dálný východ[9], zejména britská 7. obrněná brigáda (odeslána do Barmy). Dopustili se navíc závažné chyby, když příliš rozptýlili jednotky v poušti nově nasazené 1. obrněné divize po velké ploše Kyrenaiky. Rommel (nyní jako velitel Tankové armády Afrika) se rozhodl této příznivé situace využít. O stažení části britských jednotek se dozvěděl prostřednictvím své kvalitní radiové rozvědky, odposlouchávající radiový provoz. V souladu s radou náčelníka svého štábu shromáždil své síly a sám 21. ledna 1942 zaútočil. Zahnal rozptýlené Brity, dobyl zpět Benghází a stanul před Ghazalskou linií. Britové se patrně domnívali, že ho zde zastavili [zdroj?], ale on v květnu napadl jejich více než dvakrát silnější síly soustředěné okolo Ghazaly k připravované ofensivě gen. Claude Auchinlecka[10] a rozdrtil je (viz bitva u Ghazaly). Poté dobyl jediným úderem k obraně nepřipravený Tobrúk (za což byl obratem povýšen do hodnosti polního maršála) a postoupil až k El Alamejnu, kde však během střetnutí, jež vešlo do dějin jako první bitva u El Alamejnu jeho unavenou armádu zastavila obrana a následné protiútoky britských sil pod velením generála Auchinlecka. Rommel tak dosáhl nejzazší hranice postupu během svého působení v Africe. Jeho pozice ovšem nebyla nijak skvělá, neboť zásobování jeho jednotek selhávalo díky dlouhým logistickým trasám a činnosti nepřítele. To bylo částečně zaviněno i tím, že namísto zastavení postupu na egyptských hranicích, jak bylo původně dohodnuto mezi Hitlerem a Mussolinim během dubnového setkání v Rakousku, po němž mělo následovat vylodění sil Osy na Maltě jejíž britská posádka narušovala přísun zásob (viz též článek Bitva o Maltu), přesvědčil Rommel po dobytí Tobrúku Hitlera aby souhlasil s dalším postupem jeho vojsk.[9] Nutnost soustředit se na posilování a zásobování vojsk na africkém kontinentu během následujících bojů pak Ose znemožnila plánovanou operaci Herkules.

Na přelomu srpna a září se Rommel opět pokusil o prolomení britských pozic. Dlouho s tímto útokem váhal, neboť se mu nedostávalo zásob benzínu a Rommel a jeho štábní důstojníci nevěřili, že mu ho Luftwaffe a Italské námořnictvo dokážou dodat v dostatečném množství, ovšem Kessering jej ubezpečil, že takovéto obavy jsou zcela zbytečné a že zásoby včas dostane. Rommelova ofenzíva, částečně naplánovaná za použití ukořistěné britské mapy, jež byla ve skutečnosti zpravodajským oddělením štábu 8. armády úmyslně zanechána v opuštěném obrněném voze[11], a oblast hřebene Alam Halfa na ní byla v rozporu se skutečností zakreslena jako dobře průjezdná[12], se už od začátku nerozvíjela nijak dobře (Montgomery dostal od zpravodajců kompletní plány ofenzívy a zařídil se podle toho), definitivní katastrofa přišla v okamžiku, kdy mu začalo docházet palivo a on zjistil, že dost dalšího nedostane. Musel proto buďto útok ukončit a ustoupit, nebo změnit směr úderu, aby zkrátil trasu postupu. Jeho náčelník štábu současně napsal: "Těžké kobercové nálety RAF zpomalily náš postup na východ a současně odhalili disposice našich jednotek soustředěným britským obrněným jednotkám, připraveným k okamžité protiakci, což nás přinutilo provést obrat na sever dříve než jsme plánovali."[13] Zvolil si tuto možnost a najel přímo do nejsilněji opevněných pozic Britů na Alam Halfě. Útok skončil katastrofou a Kesselring s Rommelem se navzájem obvinili z viny na neúspěchu. Kesselring tvrdil, že Rommel bitvu zbabral, Rommel zase, že Kesselring mu úmyslně neposkytl všechno palivo, které mohl dodat, čímž mu sebral vítězství. Kesselring to zuřivě popíral a tvrdil, že udělal, co mohl, ale nakonec ve svých pamětech přiznal, že skutečně nebylo dodáno všechno palivo, co dodáno být mohlo a mělo - tvrdil ale, že se to dověděl až po válce a že netuší, proč se tak stalo.[14]. Na druhou stranu, poválečné zkoumání záznamů o přepravě paliva do Afriky vedlo k závěru, že slibované množství bylo sice do Afriky dodáno, ale Tanková armáda Afrika spotřebovala větší část než před bitvou odhadovala, na přepravu zbytku do předních linií.[15]

Rommel po bitvě o Alam Halfu opustil Afriku kvůli léčení a také návštěvě rodiny a převzetí maršálské hole. Vrchní velení v Africe převzal generál Georg Stumme. Za Rommelovy nepřítomnosti, 23. října 1942, zahájila britská vojska pod vedením generála Montgomeryho útok na německé pozice u El Alamejnu. Tato druhá bitva u El Alamejnu byla rozhodující bitvou afrického tažení. Stumme krátce po zahájení bojů během inspekce dostal infarkt, vypadl z auta a zemřel. Rommel se urychleně musel vrátit do Afriky, ale neměl moc šancí na úspěch. Čelil drtivé převaze ve zbraních i lidech a jeho jednotky byly v důsledku nedostatku paliva téměř nemobilní. Zoufale zadržoval nepřítele promyšlenými dílčími protiútoky a připravoval se na nevyhnutelný ústup. Když však ústup zahájil a informoval o tom Hitlera, ten mu nařídil držet pozice za jakoukoliv cenu. Rommel tedy ústup nejprve zrušil, ale následující den se rozhodl, že jej přesto provede, neboť si byl vědom toho, že setrvat na místě znamená zničení jeho armády.

Rommel poté vedl své jednotky zpět do Tuniska. Byl přesvědčen, že Afrika je ztracena, v čemž jej utvrdilo vylodění Amerických vojsk na západ od Tunisu. Opakovaně ignoroval rozkazy nadřízených ohledně držení různých přirozených obraných linií, pro jejichž obranu neměl dle svého přesvědčení dost mužů. Někteří němečtí velitelé a z nich vycházející autoři jej v souvislosti s tím obvinili z poraženectví (např. Hitler, Kesselring či David Irving[16]) ovšem jiní autoři (např. Young i Remy) vyjadřují názor, že to byla naprosto přesná strategická diagnóza a naopak označují Rommelův ústup za jednu z nejbrilantnějších operací, jaká se Rommelovi povedla.

Rommel ještě svedl v Africe jednu větší vítěznou bitvu v průsmyku Kasseríne, tentokrát proti Američanům, ale věděl, že je to jeho labutí píseň. Zoufale prosil Hitlera, aby evakuoval jeho muže z Afriky, ale ten trval na tom, že Tuniské předmostí je třeba udržet a naopak posílal tam stále další muže. Již za bezprostřední hrozby pádu Severní Afriky opustil na vlastní žádost 9. března 1943 Severní Afriku. Oficiálně kvůli léčení, šlo mu však i o to setkat se s Hitlerem a naposledy se jej pokusit přesvědčit k evakuaci jeho armády (kterou převzal Hans-Jürgen von Arnim). Podle vlastního tvrzení poté, co Hitler evakuaci odmítl, žádal o návrat do Afriky, ale nebylo mu to povoleno.[16] Jelikož však šlo o soukromý rozhovor s Hitlerem, neexistují o této žádosti úřední záznamy. Což je trochu zvláštní, jelikož podezřívavý Hitler nechával stenografovat všechny rozhovory se svými vojevůdci.

Rommel jako vojevůdce

Rommel je obecně považován za jednoho z nejschopnějších taktiků druhé světové války a je řazen mezi nejlepší tankové velitele všech dob. Mnohem rozporuplnější je však jeho hodnocení jakožto stratéga.

Vysoce nepříznivé zhodnocení jeho strategických schopností pochází zejména z pera řady vysokých německých důstojníků, kteří často zdůrazňují, že nikdy neměl být ničím víc, než velitelem divize. Kritizovali jeho vzestup, který byl podle nich zapřičiněn spíše propagandou a dobrými vztahy s Goebbelsem a Hitlerem, než bojovými výsledky[22], a nedostatek vyššího vojenského vzdělání, který se podle nich nejvíce projevoval v neschopnosti uznat vzrůstající důležitost logistických omezení pro vedení válečných operací[23][22]. Těžce také nesli fakt, že je Rommel, dokud byl ve vůdcově přízni, opakovaně obcházel a jednal přímo s ním.

Jeho spolupracovníky i nadřízenými byly opakovaně kritizovány jeho časté pobyty v přední linii, sice povzbuzující morálku jednotek, ale vzhledem k omezeným možnostem spojení často znemožňující efektivní komunikaci mezi ním a jeho štábem, a tím i velení. [24] Řada důležitých rozhodnutí v rámci Rommelových bitev v poušti tak byla dílem jeho podřízených jednajících z vlastní iniciativy. Kritizován byl též za neschopnost a neochotu kooperovat s jinými jednotkami a veliteli a pro ignorování a obcházení rozkazů nadřízených.

Pomineme-li tuto vysoce kritickou skupinu a autory, kteří vycházejí přímo z jejích stanovisek, ostatní autoři již nejsou tak jednotní. Mnozí autoři poukazují na výraznou osobní zaujatost Rommelových největších kritiků z řad vysokých německých velitelů, jako byli Halder, Kesselring a Rundstedt, a na to, že v některých případech dotyční též ve své kritice svrhávali na Rommela své vlastní chyby. Např. Kesselring měl velký podíl na Rommelové porážce v bitvě o Alam Halfu (viz sekce Válka v Africe) a Rundstedt se zase s Rommelem střetl v zuřivém sporu ohledně toho, jakou strategii zvolit proti očekávané spojenecké invazi. Např. brigadier Desmond Young ve své knize o Rommelovi v některých dílčích případech vysoce hodnotí Rommelův strategický úsudek, zejména pokud šlo o jeho názor, kterak nejlépe čelit spojenecké invazi a jaký bude dopad vzdušné převahy spojenců na operace německých jednotek.

Právě spor o to, jak čelit vylodění, je dost významný pro odpověď na otázku, jaký byl Rommel jako stratég. Ovšem jeho posouzení je stejně rozporuplné, jako posuzování samotného maršála. Odborníci se shodují maximálně na tom, že Hitlerem vytvořený kompromis byl tou nejhorší možnou variantou (navíc doprovázenou omezením pravomocí obou velitelů). Dále je nepochybné, že Rommel měl pravdu, pokud jde o následky spojenecké vzdušné převahy. (k problému Rommelova hodnocení možnosti německých přesunů viz sekce Jak čelit invazi?) Byly přesně tak zničující, jak Rommel předpověděl, a předem rozvrátily jakýkoliv pokus o koordinovaný útok větších rozměrů. Nedá se příliš předpokládat, že by tomu bylo jinak, kdyby došlo k plnému uskutečnění Rundstedtova plánu. Zbývá poslední otázka - měli by Němci bojující podle Rommelova plánu větší šanci na úspěch, než plán jeho oponentů? Pokusy odpovědět na ni vzbuzují vášně ještě dne a jediná víceméně obecná shoda mezi odborníky je ta, že šance Němců by byly velmi malé, maximálně někde v řádu procent. Většina se však prostě kloní k názoru, že vylodění za stávajícího poměru sil odrazit nešlo a že pravdu měly obě strany, když tvrdily, že konkurenční plán nemůže uspět.

Slavné citáty

„Führer ví, co je pro nás dobré.“ (dopis manželce, 31 srpen 1939)

„Úplně mi stačí, když je se mnou Vůdce spokojený.“ (k manželce, září 1939)

„Půjdu tak daleko jak jen to bude možné. Mám málo paliva a vody, ale v tomto ovzduší úspěchu vojáci nežádají pití a dokonce ani spánek. Chtějí pouze jít dál. Nyní dosáhnu El Alameinu ale cíly jsou Alexandrie, Káhira, údolí Nilu...Pokud bude tanková armáda schopna projít úžinou u El Alameinu, čemuž věřím, 30. června budeme v Káhiře. Počkám tam na vás, tam si budeme moct promluvit ve větším pohodlí.“ (26. června 1942, Sidi Barrani, rozhovor s Kesselringem a Cavallerem, zaznamenaný Rommelovým pobočníkem)

„Kdyby úspěch závisel, tak jako v minulých časech, na síle vůle mých mužů a jejich důstojníků, překonali bychom Alamein. Ale vyschly zdroje našich zásob, díky lenosti a zmatkářství zásobovacích důstojníků na pevnině.“ (vysvětlení porážky v první bitvě u El Alameinu)

„Věřte mi Langu, první dvacet čtyři hodiny invaze jsou rozhodující. Pro Spojence i pro Německo to bude ten nejdelší den.“ (k pobočníkovi, květen 1944)

„Ale Vůdce mi důvěřuje, a to mi stačí.“ (květen 1944, dopis manželce)

Zdroj: Wikipedie

Steve Jobs: Jak zvládnout finanční krizi

Steve Jobs: Jak zvládnout finanční krizi.

George Soros: Nepočítal jsem s tím, že to bude tak zlé

Americký investor George Soros je zvláštní postavou světa financí. Na jednu stranu se nechvalně proslavil v roce 1992, kdy svými spekulacemi položil na lopatky mocnou anglickou centrální banku Bank of England. Na druhou v Praze a dalších postkomunistických zemích v té době financoval provoz Středoevropské univerzity a jiných nevládních organizací. 

Na jednu stranu se na trhu dokáže obratně pohybovat a obhajuje málo průhledné obchody takzvaných hedge fondů, na stranu druhou ale volá po silnější roli státu a přísnější regulaci trhu v nynější celosvětové finanční krizi. 

Soros sám však žádný rozpor nevidí. Svou filantropií si prý černé svědomí neléčí a vždy hrál podle pravidel. "Leží mi na srdci blaho obecné, nikoli jenom moje," říká.

...Navzdory obrovským záchranným akcím vlád a centrálních bank se světové hospodářství nezklidňuje. Burzy klesají, milionům lidí hrozí nezaměstnanost. Stále více podniků upadá do problémů, počínaje firmou General Motors v Detroitu a konče BASF v Ludwigshafenu. Už jste něco takového zažil? 

Ještě nikdy. Aktuální situace je opravdu dramatická a fenomenální. Už několikrát jsem předpovídal, že přijde nejtěžší finanční krize od roku 1930, ale abych pravdu řekl, nepočítal jsem s tím, že to bude tak zlé. Ta nynější předčila má nejhorší očekávání.

Bylo politickou chybou dopustit zářijový úpadek Lehman Brothers?
Byla to osudná chyba. Nikdy bych si nepomyslel, že úřady prostě nechají padnout tak velkou banku.

Bude takových obětí ještě víc?
Možná ano. Nyní se všichni bojí o Citibank, jednu z největších bank na světě. A další kandidáti na úpadek už stojí ve frontě. Situace je skutečně tak špatná, jako byla ve třicátých letech minulého století - s tím rozdílem, že jsme se z minulosti poučili. Tentokrát nepřipustíme totální kolaps finančních trhů. Vydáme všechny peníze světa, abychom mu zabránili.

Jste jedním z nejmocnějších a nejúspěšnějších spekulantů světa a v uplynulých měsících jste se výrazně podílel na finančním dění. Jak se vyrovnáváte s tím, že jako spekulant vyděláváte na obchodu, který také může škodit společnosti?
V pozadí vaší otázky je nesprávné obvinění. Já vždycky hraju podle pravidel. Zároveň se pokouším ta pravidla vylepšovat. Požaduji změnu pravidel, i když na ní osobně nevydělám. Leží mi na srdci blaho obecné, nikoli jenom moje.

Jste skutečně ve finančním soukolí jen tak malé kolečko, jak předstíráte? Když vetujete ceny obilí, rýže nebo ropy, následují vás mnozí investoři. Škodu pak mají lidé, kteří si tyto potraviny či energii nemohou dovolit. Svými výroky můžete rozhodujícím způsobem ovlivnit trh.
Od té doby, co jsem se stal veřejně známou osobou, mužem, jenž položil Bank of England, jsem považován za finančního guru, který může ovlivňovat trhy. Způsobilo mi to mnoho morálních problémů. Musím se teď na veřejnosti víc držet zpátky - protože opravdu mohu trhy ovlivňovat, stejně jako například americký investor Warren Buffett. Proto se chováme patřičně odpovědně.

Opravdu svět potřebuje nechvalně proslulé investiční hedge fondy?
Jsem přesvědčen, že hedge fondy jsou velmi efektivním způsobem uložení peněz. Na druhou stranu dobře vidím rizika. Pracují především s půjčenými penězi, proto vyvolávají nestabilitu trhů. Vyvozuji z toho princip, že všude, kde jsou ve hře půjčené peníze, potřebují trhy regulaci.

Dosud jsme mluvili o těch, kteří na finanční krizi prodělávají. Má také své vítěze?
Velkým vítězem by se snadno mohla stát Čína, pokud si budou tamější držitelé moci počínat šikovně. Ale jestli se jim nepodaří problémy vyřešit, také by nakonec mohli všechno prohrát. Dopustí-li se režim chyb, mohlo by to v Číně vyvolat skutečnou politickou krizi. Teď je ještě předčasné vyhlašovat vítěze.

Je možné, že se Barack Obama stane prvním prezidentem "postamerické epochy", tedy doby, kdy Spojené státy ztratí svou ekonomickou sílu a přitažlivost?
Když bude Obama moudrý, bude spolupracovat s Čínou, aby krizi vyřešil ve prospěch všech. Jestli to neudělá, všichni zažijeme globální recesi, protože Amerika sama nemá sílu odstranit všechny škody, které způsobila.

Distributed by The New York Times Syndicate.

___

George Soros (*1930) 
Americký finančník a filantrop židovského původu se narodil v Budapešti. Roku 1946 svou vlast opustil a devět let žil v Anglii, kde studoval na London School of Economics. V roce 1956 přesídlil do USA a začal se věnovat finančním spekulacím. Roku 1970 spoluzaložil investiční společnost Quantum Fund, jejíž výdělky tvoří základ Sorosova bohatství. 
Velkorysou část zisků věnuje na podporu a rozvoj demokracií v zemích bývalého sovětského bloku. Roku 1979 v New Yorku založil Open Society Fund, který mj. napomáhal činnosti oponentů totalitního režimu v Československu. Síť jeho nadací v současnosti působí ve více než 30 zemích. Roku 1992 založil Středoevropskou univerzitu s hlavním sídlem v Budapešti. 
George Soros je předsedou Open Society Institute a Soros Fund Movement. Řadí se ke stovce nejbohatších lidí světa, ročně věnuje na rozvoj otevřené společnosti 450 až 500 milionů dolarů.

Vystavil

Tomáš Sedláček: Spotřeba je droga

Americká vláda chce dotovat levné hypotéky a člověk si hned řekne: není to přesně ten problém, který Ameriku do krize dostal? Ekonomové se víceméně shodují, že problém doby před krizí byly příliš levné peníze směrem od bank k domácnostem. Nyní se stejný neduh levných peněz opakuje na rozhraní státu a bank. 

Ještě nikdy nedával stát tak ochotně a rychle takové množství peněz do finančních institucí. Stát je cpe bankám, domácnostem, dokonce se uvažuje i o automobilkách - a to vše s jedním cílem: rozhýbat spotřebu. Ale právě přehnaná spotřeba nás přece pod tenhle okap dostala... 

Přecpaní máslem bez másla 

Salman Rushdie v knize Zběsilost napsal, že veškerý hřích spočívá v nepřiměřenosti. Tedy v nedostatečnosti tam, kde si činíme nárok na věci, na které nárok nemáme. A pokud se nad tím zamyslíte, lze mnoho neřestí skutečně nahlížet tímto způsobem. 

I naše doba dluhová se v posledních letech zakládala na nepřiměřenosti: ve spotřebě. Američané spotřebovávají více, než vydělávají. A zatímco podstatná část světa hladoví, problémem naší civilizace je "jak se najíst a přitom se nenajíst". Vymýšlíme odtučněnou smetanu, máslo bez másla. V USA dokonce prodávají škvarky bez tuku. Odstraňujeme ze svých pokrmů tu nejvýživnější část. A to jenom kvůli tomu, abychom mohli zběsile a donekonečna jíst. Proč neumíme být přiměření? Protože spotřeba je jako droga. 

Keynesův bastard 

John Maynard Keynes, ekonom, který je teď často citován, přišel kdysi s nápadem, jak zmenšovat amplitudu hospodářského cyklu. Stát má podle jeho představ hrát proti tendencím trhů: když všichni bujaře spotřebovávají, má stát šetřit a vytvářet rozpočtové přebytky. Když spotřeba vázne, má stát naopak spotřebovávat a vytvářet deficity. Současná hospodářská politika není v žádném případě keynesiánská, jak se často mylně píše. 

Vzali jsme si totiž k srdci jen polovinu tohoto poučení a perverzně ji zvrátili: stát v dnešní době jen povzbuzuje spotřebu, žijeme v době neustále deficitních rozpočtů. Současné finanční injekce by byly obhajitelné, kdyby jim předcházelo šetření v dobách přebytku. Ale to se nestalo. 

Naopak jsme si zvykli jako na samozřejmost na zběsilá tempa růstu. Ta však byla větší, než bylo přiměřené a než by odpovídalo realitě. Proč? Zejména proto, že stát do ekonomiky nalíval veřejné peníze i v dobách, kdy vůbec žádnou takovou jeho pomoc ani trochu nepotřebovala. 

Jako bychom se stali závislými na nepřiměřeně vysokém růstu, který pak stát jako v transu ještě dál a dál uměle a zbytečně posiloval. Tak se například stalo, že vláda u nás považuje růst, který je menší než dvě procenta, za krizi. A tedy za důvod ke spuštění nejrůznějších "prorůstových" opatření a programů. Ano, čtete dobře, dvouprocentní růst je považován za problém! Keynes by se obracel v hrobě, a kdyby žil, byl by dnes považován za libertariána, protože by dnešní době ordinoval vyrovnaný nebo spíše přebytkový rozpočet. 

Státem ordinovaná droga 

Rozžvýkali jsme si fiskální politiku, která přestala být politikou a stala se pouhou otázkou, kam rozdávat. Není divu, že na ni nyní trhy nereagují. Je to obdobné, jako když se rvou antibiotika do zdravého těla - tělo na ně pak přestane reagovat. A je to tak i v případě dávek drogy: na to, aby přinesly požadovaný účinek, je třeba konzumované množství neustále zvyšovat. Podobně nyní ztratila svou moc i monetární politika. Jsme svědky toho, že Americké trhy nereagují ani na nízké úrokové sazby, dostaly se do pasti likvidity. O moc níže se přitom již americké úrokové sazby snižovat nedají. 

Cenné léky, kterými jsme měli šetřit jak šafránem, jsme promrhali v dobách zdraví. Hříchy minulosti jsou ovšem právě jen minulostí. Přítomnost před nás staví otázku, co udělat, abychom staré viny napravili. 

Dilema deliria 

Proč státy opět povzbuzují spotřebu? Protože rychlé odstavení drogy může být zdraví ohrožující nebo smrtelné. Pokud se přijde léčit narkoman, první věc, kterou dostane, je také dávka drogy. 

Ani nám nezbývá nic jiného než do oslabeného těla dodávat větší a větší dávky antibiotik. Kdyby se spotřeba nyní prudce snížila, krize by se ještě prohloubila. Spotřebu jsme měli snižovat v dobách tučných. A pak také nic jiného neumíme: jediná škola, která umí aktivně léčit krize, je právě ta keynesiánská. Jenže to by Amerika nesměla zběsile nepřiměřeně zneužívat léky na krizi (totiž deficitní rozpočty a nízké úrokové míry) v době zdraví a blahobytu.

Zdroj

Vystavil

Steve Jobs: inovace

Kniha, která má na přebalu ikonický profil známého podnikatele a v názvu důvěrné oslovení, to zní jako oslavná práce, že? Není tomu tak. Inside Steve’s Brain je sice psána o silné osobnosti, ale nevytváří kult a navíc přináší řadu praktických poznatků.

Takže úvodem: jde o knihu o Stevu Jobsovi, zakladateli a výkonnému řediteli světoznámé firmy Apple, ovšem nejde o životopis. Leander Kahney, vrchní editor online verze magazínu Wired a autor knihy The Cult of Mac, spíše zkoumal Jobsovy pracovní metody a výsledkem je překvapivě velmi užitečná příručka produktového managementu.

Zacílení znamená říkat ne

Nejprve pár slov o procesu vývoje produktu. Apple má velmi svéráznou produktovou strategii. Inovuje totiž kolem jednoho centrálního tématu. Jde o vytýčený směr – jasnou vizi, chcete-li -, který spočívá v tvorbě tzv. digitálního hubu, neboli jednoho místa, kam se sbíhají všechny digitální činnosti dneška, editací videa počínaje, surfováním po internetu konče. To ale znamená, že ne všechny skvělé nápady dojdou realizace - spousta jich končí v koši a to záměrně.

V praxi to pak vypadá tak, že Apple neuvádí na trh mnoho nových věcí, ale když už něco uvede, stojí to obvykle za to. A to i přesto, že Jobs nevěří na systematizaci inovačního úsilí, takže Apple nemá nějaký podnikový systém, který by pravidelně generoval přelomové nápady. „Inovace vznikají na chodbách a při kávě nebo když vám kolega zavolá v půl jedenácté večer, že prý má skvělý námět...“* vysvětluje Jobs. „Neříkáme si: Teď budeme inovativní! Uspořádáme nějaký workshop! ... To je jako by se někdo snažil udělat dojem a ve skutečnosti na to neměl. ... Je to jako kdyby se Michael Dell pokoušel tancovat. Prostě utrpení.“**

Apple tím pádem na jedné straně utrácí za inovace mnohem méně než konkurenti, avšak na straně druhé ponechává hlavní inovační aktivity jen hrstce vyvolených, jakési inovující elitě. To znamená několik věcí. Zaprvé: žádné kompromisy. Jobs má v produktech hlavní slovo a je podle svých kolegů až nesnesitelně puntičkářský. Každý knoflík musí projít jeho schválením, každé ikoně se věnuje několik týdnů až měsíců vývoje pod jeho přísným dohledem. Produkt se nedostane ven, pokud není podle Jobsových měřítek - tedy dokonalý.

Také to znamená, že výsledný produkt je mnohem více vyhraněný, že přesně cílí na konkrétního uživatele. To je dle mého názoru v produktovém managementu nesmírně důležité a zároveň velmi těžko obhajitelné. Vědomí cíle produktu se často rozpouští v ústupcích zúčastněným stranám. Výsledku pak chybí onen břink, který ho dělá jedinečným.

Spotřebitel na prvním místě

Dalším principem vývoje produktu je důležitost zákazníkovy zkušenosti. Jobs má velmi dobrý smysl pro to, kdo a jak bude s výsledným produktem pracovat, a je neustupný při změnách, které tuto zkušenost nějak narušují nebo komplikují. Produkt musí být srozumitelný a jednoduchý a přes to vlak nejede.

Za zmínku stojí také uvedení nového produktu na trh, které následuje po vývoji. Apple nejprve zašle první kusy vlivným novinářům, kteří připraví recenze ke dni představení. To uvede do chodu kola blogosféry a spustí vlnu šeptandy. Hlavní prezentace produktu se pak připravuje s nejvyšší pečlivostí a připomíná přípravu premiéry nové hry v prestižním divadle. Světla, slova, snímky prezentace – vše musí být perfektní.

A tím to nekončí, poněvadž samotný produkt je pouze jednou součástí zákazníkovy zkušenosti. Ta se dotváří obalem produktu, promyšlenou obchodní sítí, chytlavými reklamami a neúnavným budováním značky.

Takže abych to shrnul. Produktový management u Applu je vlastně vyváženou směsí perfekcionismu, neústupnosti, tvrdohlavosti, nadšení a autokracie. Dlužno podotknout, že jim to zatraceně vychází.

Více o inovacích v Applu nalezente v nové knize Leandra Kahneyho Inside Steve’s Brain, Portfolio (Penguin), 2008.

* Str. 184
** Str. 177

Zdroj

Vystavil

Steve Jobs a jeho promoční řeč

Velmi inspirativní text promoční řeči Steva Jobse najdete zde. Stojí za to si ho přečíst.

Další příspěvek o SJ jsem již publikoval zde.

Co je Burza online!?

Vystavil

Benjamin Graham

Benjamin Graham a finanční krize

Je to jako výhodný výprodej, říkal o pádech akcií guru investorů Benjamin Graham.

Představte si, že jste sběratelé, kteří shromažďují obrazy nebo starožitný nábytek. Vaše sbírka se každoročně rozrůstá a nabývá na hodnotě. Jednoho dne ale na všech galeriích a starožitnictvích ve městě začnou viset obrovské cedule s nápisy „Výprodej!“, popřípadě „Slevy až 50 procent!“. V takové chvíli pravděpodobně nebudete litovat, že byste svou sbírku nyní prodali za méně než před rokem. Naopak, začnete nakupovat další umělecká díla a budete se těšit z toho, že za ně zaplatíte pouze zlomek jejich skutečné hodnoty.

Stejně by se na nynější finanční krizi měli dívat lidé, kteří investují na trhu s cennými papíry.

Alespoň takový je pohled Benjamina Grahama, otce takzvaného hodnotového investování do akcií a dluhopisů a autora Inteligentního investora, zřejmě nejvýznamnější knihy, jaká kdy byla o investování napsána.

Graham, který je profesionálním vzorem miliardáře Warrena Buffetta, prosazoval způsob investování, jenž je založen na snaze nakupovat akcie kvalitních společností za tak nízké ceny, aby se vytvořil určitý bezpečnostní polštář. Ten by měl zaručit, že o peníze nepřijdeme ani v případě, že se ve své analýze spleteme.

Pokud se nám takto levné akcie podaří získat, máme je držet co nejdéle, ať už jdou světové trhy momentálně nahoru nebo dolů. Tento názor nám poskytuje odlišný náhled na všudypřítomné informace o propadech světových burz v souvislosti s finanční krizí. Namísto paniky se totiž dá na věc pohlížet jako na požehnání.

Ekonomický redaktor časopisů Money a Time a jeden z nejuznávanějších amerických komentátorů Jason Zweig přišel, byť v nadsázce, dokonce s představou, že by se o akciových propadech mělo v televizi a v tisku mluvit pouze pozitivně. „Představte si, že moderátor jen krátce oznámí: Akcie jsou dnes ještě levnější, Dow poklesl o dalších 2,5 procenta při mohutném objemu prodeje. Je to čtvrtý den v řadě a akcie pořád zlevňují! … Tento rok poklesly ceny již o padesát procent, což z nich dělá koupi, jaká tady již roky nebyla. Někteří prominentní analytici jsou však ještě optimističtější a očekávají další pokles ještě tento týden!“

Pan Trh

"Představte si, že vlastníte malý podíl v soukromém podniku, který vás přišel na tisíc dolarů.

Jeden z vašich společníků, pan Trh, je velice ochotný a úslužný. Každý den vám říká, kolik si myslí, že má váš podíl hodnotu, a navíc vám nabízí, že za tuto cenu můžete nakoupit další podíly, nebo je naopak prodat.

Někdy jsou jeho názory na hodnotu přesvědčivé a odůvodněné skutečným vývojem podniku a vyhlídkami, o nichž víte.

Na druhé straně se pan Trh relativně často nechává svést přílišným optimismem, nebo naopak neopodstatněným strachem a jeho návrhy ohledně hodnoty vám připadají poněkud přitažené za vlasy - ať již na jedné nebo druhé straně," říká slavná Grahamova metafora.

Trh má totiž podobu úředně uznaného blázna, o jehož občasné pošetilosti všichni vědí. Nedává proto velký smysl řídit se podle toho, že tento blázen denně vykřikuje, jakou hodnotu má váš majetek a že byste se z tohoto důvodu měli dnes cítit dobře, nebo naopak špatně.

V reálném životě by někoho takového nikdo neposlouchal, ale ve finančním světě si podle Grahama necháváme od tohoto šílence ochotně radit a rezignujeme na kontrolu založenou na vlastních názorech.

Hlavním a nejtěžším úkolem pro "inteligentního investora" je podle Grahama zabránit sobě v tom, abychom sabotovali vlastní investiční úsilí tím, že bychom nakupovali jen proto, že pan Trh křičí "Nakupuj!", a prodávali jen proto, že křičí "Prodej!".

Zdroj

Kdo je Benjamin Graham?

Jak vydělat na akciích.

Vystavil

Peter Lynch

Peter Lynch je známý americký investor, který se proslavil především svým působením v čele fondu Fidelity Magellan.

První akcie si koupil během studia na střední škole. Šlo tenkrát o firmu Flying Tiger, nákladní aerolinie. Firma rostla především díky dopravě amerických vojáků do Vietnamu. Výdělek pomohl Lynchovi zaplatit si vysokoškolská studia na Wharton School. Akcie Flying Tiger byly jeho první ten bagger, což je nepřeložitelný výraz pro investici, která se zhodnotí mnohanásobně. Prý slovo zavedl sám Peter Lynch a dnes je v cambridgeském výkladovém slovníku angličtiny. V pouhých 46 letech odešel Lynch do penze, protože se chtěl věnovat rodině.

Úspěšně řídil fond Fidelity Magellan. Vždyť 1000 dolarů vložených v roce 1977, kdy se ujal jeho řízení přineslo v roce 1999 28 tisíc dolarů! Ve srovnání s Warrenem Buffettem to sice bylo o dva řády méně, ale přesto to stačilo v anketě o největšího investora století v roce 1999 na druhé místo, samozřejmě hned za Warrenem Buffettem.

Hodnota "jeho fondu" rostla v průměru o 29,9 % ročně. Z portfolia 20 miliónů dolarů udělal za třináct let 14 miliard! Dnes už ale Lynch nemá na starosti, kromě osobních, žádné investice. Nadále ale zůstal místopředsedou představenstva společnosti Fidelity Magellan&Research a pomáhá vzdělávat další generace investorů.

Jaká je strategie Petera Lynche?

Řídí se vlastním rozumem, ne náladou na trhu. Jeho heslem je: Investujte do toho, co znáte! Příležitost lze nejlépe objevit v oboru, kterému rozumíte. To jsem celý život dělal i já, i když se někdy nedařilo.

Jaké jsou nejčastější chyby?

Častou chybou je hodnocení minulých trendů. Budoucnost nenajdete ve zpětném zrcátku, napsal ve svém bestselleru Beating the Street. Klíčem k úspěchu je průzkum mnoha firem. Kdo obrátí nejvíc kamenů vyhrává!

Před časem koupil Lynch podíl ve firmě SafeScript Pharmacies. Následovala ho řada drobných investorů. Počátkem roku 2003 měla tato firma tržní kapitalizaci 125 miliónů dolarů, ale o rok později zbankrotovala. "To, že něco koupím já neznamená, že to bude fungovat.", dodal tenkrát na svou omluvu. Ani investiční génius není neomylný.

Další text o PL najdete např. zde.

Zdroj

Autor

Jak vydělat na akciích

Donald Trump o investování

Dostala se mi do rukou velmi dobrá knižní publikace od Donalda Trumpa s názvem „TRUMP“. Kniha je rozdělena na čtyři části: nemovitosti, peníze, podnikání a mediální činnost. Vše je napsáno velmi jednoduchým a srozumitelným stylem a kniha se výborně čte. Trump je prostě showman a zdatný řečník. Není se tedy čemu divit, že je dnes nejlépe placeným řečníkem na světě a za jedno vystoupení dostává honorář i přes 1 milion USD.    

Přiznám se, že když jsem knihu začal číst, tak jsem zažíval místy rozporuplné pocity. V polovině publikace mě přešly. Rady, které Trump zájemcům dává, jsou velmi praktické a evidentně vycházejí z dlouholetých zkušeností v podnikání a především z tvrdé práce. Ten člověk je nezmar. Žádné teorie, nýbrž praxe!

Dovoluji si vybrat něco z textu:

„Dobří investoři jsou dobrými studenty. Je to tak jednoduché. Denně strávím hodiny čtením finančních deníků, jako je The Wall Street Journal, Forbes, New York Times,…. Ale čtu i knihy a časopisy, protože nikdy nevíte, odkud přijde příští skvělý nápad. Měli byste mít přehled o všem, co se děje v oblasti vašeho podnikání i mimo něj….“

„I když jste mladí, nemyslete si, že nemáte dost zkušeností na to, abyste přišli s dobrým investičním nápadem. Když mi bylo dvaadvacet, měl jsem nejlepší nápady.“

„Trh je šílené, propojené monstrum a vy musíte znát, jak změna v jedné části ovlivní celé monstrum – jinak vás rozdrtí.“

„Pokud si můžete dovolit mít portfolio, i když jde o pouhých deset tisíc dolarů, je dobré to konzultovat s odborníky. Je to choulostivý byznys a odborníci, přestože nejsou mágové, jsou schopni spravovat peníze lépe než vy. Celý den sledují trh, takže jim věřte. Spousta hlupáků se zbláznila do programů na internetu a myslela si, že vydělá miliony, jenže většina z nich přišla o všechno.“

Nejhorší , co můžete udělat, je nechat peníze jen tak ladem na kontě. Vaše peníze by měly vždy pracovat. Měli byste přemýšlet o penězích jako o vašich zaměstnancích. Také byste nechtěli, aby vaši zaměstnanci jen tak seděli, tak to nedělejte ani s vašimi penězi. Ani v té nejhorší ekonomice neexistuje omluva pro to, když strkáte peníze do matrace.“ 

Více o knize najdete zde.

Zdroj

Autor

Jak vydělat na akciích

Citát - George Soros

"Nejde o to, zda máte pravdu nebo ne, důležité je, kolik peněz vyděláte, když pravdu máte a kolik ztratíte, když ji nemáte."

Zdroj

George Soros

Jak vydělat na akciích

100 géniů světa (10/07)

Britové vybírali největší osobnosti podle kreativity a intelektu.

George Soros se umístil na 3.místě!

Jak vydělat na akciích

George Soros

George Soros (* 12. srpna 1930) je maďarský rodák a americký finančník židovského původu.

George Soros, vlastním jménem Schwartz, se narodil v roce 1930 v Budapešti. V sedmnácti letech emigroval do Anglie poté, co v Maďarsku zavládl komunistický režim. Zde absolvoval prestižní London School of Economics.

Po několika letech, strávených ve společnostech zabývajících se investováním na kapitálových trzích, se již o zkušenostmi obohacený Soros stěhuje do Spojených států. Píše rok 1956. Zde zakládá Soros mezinárodní investiční fond Soros Fund Management LCC a zároveň se stává jeho prezidentem.

Od roku 1969 řídí Soros fond Quantum, s nímž během několika let dosahuje vysokého průměrného ročního výnosu přesahujícího hranici 30%. Pod jeho vedením se tento fond stává na několik let jedním z nejúspěšnějších investičních fondů na světě.

I přes všechny tyto nemalé úspěchy, kterých George Soros dosáhl na poli mezinárodních kapitálových trhů, je pro většinu světa téměř neznámou osobou. Neznámou osobou, která se zapsala hlouběji do paměti širší veřejnosti až poté, co dokázala počátkem 90. let v měnovém souboji porazit italskou a poté britskou centrální banku.

Píše se rok 1992. Hospodářství celé Evropy prožívá množství nejrůznějších okem viditelných i skrytých měnových turbulencí. Východní Němci mění své socialistické marky za tvrdé západní v poměru 1 : 1, československé koruny se dělí na české a slovenské a vlády západoevropských zemí dál experimentují s "Evropským mechanismem směnných kurzů", předchůdcem dnešního eura. Do toho všeho se do Evropy dostává hospodářská recese, která zakotvuje ve Velké Británii a v Itálii.

Pod tíhou hospodářské recese začíná britská libra spolu s italskou lirou razantně oslabovat a naopak německá marka výrazně sílí díky vysoké poptávce po této měně. Tu přitom negenerují žádné neviditelné magické síly. To pouze spolková vláda "vysává" desítky a desítky miliard marek z trhu a investuje je do obnovy své nově připojené východní části. Proti svému přání tak dál a dál posiluje svou už dostatečně pevnou a nadhodnocenou měnu.

K tomu všemu se v Německu začíná zvyšovat inflace, podporovaná vysokým růstem cen a platů ve východním Německu. Proti takto vysoké inflaci se snaží zasahovat německá Bundesbank tím, že zvyšuje své úrokové sazby. Svým krokem tak dává přednost dalšímu posilování své měny na úkor ostatních (Itálie a Velká Británie).

Měnové nůžky v Evropě se proto začínají čím dál více rozevírat. A to přitom "nesmějí". Většina zemí je totiž členem již zmíněného "Evropského mechanismu směnných kurzů", což znamená, že se měny těchto zemí nemohou pohnout z určitých mantinelů stanovených předchozí dohodou. A to jak nahoru, tak dolu.

V tento okamžik se do hry zapojuje George Soros. Ten si moc dobře uvědomuje, jako ostatně celá řada dalších ekonomů a měnových spekulantů, kam až může tato situace dospět. Vždyť je to tak jednoduché a jasné. Velká Británie a Itálie potřebují slabou měnu kvůli podpoře svého hospodářství a zároveň jí nesmějí mít tak slabou, aby vypadly z "domluveného měnového koše". Existují tedy jen dvě možnosti: Buďto budou tyto země držet své měny nad domluvenou hranicí za cenu obrovských finančních nákladů nebo je nechají padnou a tím si zkomplikují (popřípadě dokonce uzavřou) cestu k EURU.

Krátce řečeno: Některé evropské měny drží v jednom koši pouhé přání několika politických představitelů a nikoliv reálné ekonomické prostředí. Soros byl přesvědčen, že tímto magnetem je jen to pouhé přání a ve vhodný okamžik se pustil do boje.

První šla na mušku Itálie. Skupina spekulantů, ve které George Soros nemohl chybět, začala spekulovat na pokles italské liry a za krátko slavila úspěch. Italská centrální banka si moc dobře uvědomila, že proti obrovskému (nejen) spekulativnímu kapitálu nemá šanci bojovat a proto raději nechala svou měnu padnout. Tím zároveň musela opustit společný měnový koš.

Na řadu tedy přišla Velká Británie. Ta si umínila, že svou libru za každou cenu v měnovém koši udrží a nad spekulativním nájezdem zvítězí. V zásobě měla střelivo v podobě několika miliard liber a možnost zvyšování úrokových sazeb. Ta druhá možnost byla ale celkem nepoužitelná. Zvýšením úrokových sazeb by Bank of England jen prohloubila současnou hospodářskou recesi. Zmíněného úskalí britské centrální banky si byl George Soros moc dobře vědom a na to také sázel.

Útok tedy začíná. Soros spouští prodej britských liber a postupně se k němu přidávají další. Bank of England libry nakupuje. Takhle se to opakuje v několika vlnách a pokaždé na to padnou miliardy liber z britského centrálního trezoru. Na obou stranách barikády se odehrává psychologický souboj o to, kolik má soupeř v zásobě ještě peněz na prolomení nebo naopak na udržení měnové minimální hranice.

Z panických kroků britských politiků, ujišťujících veřejnost, že jejich země zůstane v každém případě v pevném měnovém režimu, bylo však již znát, že tím, komu dochází dech bude spíše centrální banka.

Ta se ještě v poslední chvíli pokusila devalvaci libry zabránit zvýšením úrokových sazeb, ale ani to nepomohlo. Prostor pro další zvýšení už neexistoval a utrácet další miliardy liber již nemělo smysl. Krátce nato libra devalvuje a evropský mechanismus směnných kurzů se rozpadá.

Během těchto několika málo dnů si George Soros vydělal dvě miliardy dolarů a Velká Británie si za tuto dobu vypěstovala alergii k jednotnému evropskému měnovému systému, ke kterému se opět po několika letech většina zemí vrátila.

Tady lze tedy nalézt velkou část odpovědi na to, proč se z Velké Británie stal odpůrce současné jednotné měny euro.

Od dob pádu britské libry se George Soros stal ve finančních kruzích velice respektovanou osobou a to i přes to, že se mu během finanční krize v Rusku podařilo s fondem Quantum spoustu peněz prodělat. Podobně tomu bylo i s pádem technologických titulů na americké burze v roce 1999, kde spekuloval na splasknutí investorské bubliny. Bublina sice splaskla, ale o rok později, než Soros odhadoval. Sorosovy úspory se díky této nevydařené investici rázem ztenčily o několik stovek miliónů dolarů.

Jeho pověst zkušeného investora tím tím ale příliš neutrpěla. Soros se naopak od této chvíle začal z rizikových investic přesouvat do konzervativních pozic, a spolu s ním tak učinil i fond Quantum.

O tom, že Sorosova slova mají i dnes světovou váhu, se lze přesvědčit poměrně snadno. Stačí se podívat na dnešní euro-dolarové turbulence. Bez komentáře a přímé účasti Sorose se prostě neobejdou.

Jak jsme se před nedávnem dozvěděli ze slov bývalého gruzínského prezidenta Eduarda Ševarnadzeho, bez přímé účasti Sorose (a jeho peněz podporujících opozici) se neobešlo ani jeho "sametové" svržení.

V poslední době se však George Soros věnuje spíše neziskovému sektoru a své zkušenosti ze světa finanční praxe a teorie zpracovává do celé řady knih. Z nich si připomeňme například tyto tituly: "Alchemy of Finance" (1987), "Soros on Soros: Staying Ahead" (1995), "The Crisis of Global Capitalism" (1998) a "Reforming Global Capitalism" (2000).

Vedle svých investorských aktivit se George Soros intenzivně věnuje neziskovému sektoru. Svůj majetek čítající hodnoty 8 mld. dolarů postupně rozděluje mezi nadace, které pomáhal založit (např. Open Society Fund - jím založená nadace v roce 1979), i mezi ostatní instituce zabývající se převážně výzkumem a poradentstvím na poli ekonomie. Stranou nezůstávají ani ostatní charitativní činnosti, které Soros nadšeně podporuje.

Zdroj

George Soros - Wikipedie

Jak vydělat na akciích