Erwin Rommel: Pouštní liška

Erwin Johannes Eugen Rommel (15. listopad 1891, Heidenheim – 14. říjen 1944, Herrlingen), známý též jako Pouštní liška (německy Wüstenfuchs, případně anglicky The Desert Fox), byl nekonvenční německý polní maršál považovaný za jednoho z nejlepších polních taktiků druhé světové války.

Proslavil se jako velitel tzv. Divize duchů během tažení Francií v roce 1940, jako velitel Afrikakorpsu v bojích o severní Afriku a nakonec jako inspektor Atlantického valu a jeden z velitelů čelících invazi. Po neúspěšném atentátu na Hitlera v roce 1944 byl donucen spáchat sebevraždu.

Jeho obraz visí na Stěně největších tankových velitelů amerického Pattonova muzea jezdectva a tankových vojsk, která má symbolizovat pět nejlepších tankových velitelů historie: Mošeho Peleda, George Pattona, Creightona Abramse, Israela Tala a Erwina Rommela.

Válka v Africe

Po obsazení Francie se Rommel stal v lednu 1941 generálporučíkem a v únoru byl pověřen velením Sperrverband Afrika, a později Deutsches Afrika Korps (DAK), zprvu podřízeného italským silám v Severní Africe. Jeho úkolem bylo zastavit ústup italských jednotek a držet se aktivní defenzívní taktiky. Tak alespoň zněly rozkazy generálního štábu, ovšem Hitler mu dal podstatně širší mandát. V únoru dorazil do Afriky a v březnu obdržel dubové ratolesti k rytířskému kříži (Hitler se možná domníval, že má významný podíl na zastavení britské ofenzívy, tu však zastavili Britové sami, aby mohli odeslat síly do Řecka).

V březnu zahájil Rommel, který stále ještě neměl většinu sil na frontě, naprosto nečekanou ofenzívu. Zaskočil jí své vlastní nadřízené, ale zejména Brity, kteří díky odposlechu rádiové korespondence znali instrukce, které Rommel dostal, a byli přesvědčeni, že se jich bude držet. Rommelův úder vedený poměrně slabými silami se rozrostl do netušených rozměrů, smetl předsunuté britské síly a jeho postup se zastavil až na hranicích Egypta u průsmyku Halfája.

Rommel však měl jeden vážný problém. Jeho čelní síly sice byly u hranic Egypta, za nimi však zůstal Tobrúk, který Britové urputně drželi. Rommel na něj podnikl několik velmi špatně naplánovaných útoků, které ho stály mnoho mužů bez většího efektu (viz bitva o Tobrúk). Jednak tím ohrozil svoji kariéru, zejména si tak ale způsobil velké potíže, neboť jeho předsunuté jednotky trpěly v důsledku komplikovaného zásobování a Tobrúk v britských rukou tento problém velice zhoršoval.

Rommel trochu napravil dojem, když odrazil dva uspěchané a špatně promyšlené pokusy Britů o osvobození Tobrúku (operace Brevity a operace Battleaxe). Pro obratnost, s jakou vedl složitý manévrovací boj s nepřítelem, se mu dostalo přezdívky pouštní liška. Stejně jako v případě divize duchů šlo o přezdívku, kterou používaly obě strany. Úcta ze strany nepřítele byla ovšem vyvolána nejen Rommelovými schopnostmi, ale také tím, že dodržoval Ženevské konvence a zacházel dobře se zajatci bez ohledu na jejich etnický původ (týkalo se i Židů a obyvatel porobených národů). V průběhu války několikrát ignoroval instrukce o zacházení se zajatci, které tyto konvence porušovaly, některé rozkazy v tomto směru dokonce před svými vojáky zatajil a spálil.[7] Ani jeho vedení války se však nevyhnulo některým excesům, například se slušným zacházením s důstojníky 3. indické mechanizované brigády, s nimiž se rozdělil o příděl vody pro příslušníky Afrikakorpsu, kontrastuje vyhnání jejích indických příslušníků do pouště[8].

Rommel opakovaně využíval neschopnosti Britů zkoncentrovat síly zkoordinovat jejich údery, ovšem nedostatek zásob, dlouhé zásobovací linie a celkově slabší síly ho velice omezovaly. Nakonec musel na přelomu let 1941/1942 ustoupit před novou, pečlivěji připravenou ofenzívou (viz operace Crusader). Ztráta Benghází a nutnost vzdát obležení Tobrúku pro Rommela představovaly drtivou porážku, nicméně zastavil britský postup u El Agheily a naplno využil blízkosti skladů i posil (včetně několika desítek nových tanků) a zásob, které obdržel.

Britové sice byli vyčerpáni, jejich logistické trasy se značně prodloužily a část britských sil byla odeslána na Dálný východ[9], zejména britská 7. obrněná brigáda (odeslána do Barmy). Dopustili se navíc závažné chyby, když příliš rozptýlili jednotky v poušti nově nasazené 1. obrněné divize po velké ploše Kyrenaiky. Rommel (nyní jako velitel Tankové armády Afrika) se rozhodl této příznivé situace využít. O stažení části britských jednotek se dozvěděl prostřednictvím své kvalitní radiové rozvědky, odposlouchávající radiový provoz. V souladu s radou náčelníka svého štábu shromáždil své síly a sám 21. ledna 1942 zaútočil. Zahnal rozptýlené Brity, dobyl zpět Benghází a stanul před Ghazalskou linií. Britové se patrně domnívali, že ho zde zastavili [zdroj?], ale on v květnu napadl jejich více než dvakrát silnější síly soustředěné okolo Ghazaly k připravované ofensivě gen. Claude Auchinlecka[10] a rozdrtil je (viz bitva u Ghazaly). Poté dobyl jediným úderem k obraně nepřipravený Tobrúk (za což byl obratem povýšen do hodnosti polního maršála) a postoupil až k El Alamejnu, kde však během střetnutí, jež vešlo do dějin jako první bitva u El Alamejnu jeho unavenou armádu zastavila obrana a následné protiútoky britských sil pod velením generála Auchinlecka. Rommel tak dosáhl nejzazší hranice postupu během svého působení v Africe. Jeho pozice ovšem nebyla nijak skvělá, neboť zásobování jeho jednotek selhávalo díky dlouhým logistickým trasám a činnosti nepřítele. To bylo částečně zaviněno i tím, že namísto zastavení postupu na egyptských hranicích, jak bylo původně dohodnuto mezi Hitlerem a Mussolinim během dubnového setkání v Rakousku, po němž mělo následovat vylodění sil Osy na Maltě jejíž britská posádka narušovala přísun zásob (viz též článek Bitva o Maltu), přesvědčil Rommel po dobytí Tobrúku Hitlera aby souhlasil s dalším postupem jeho vojsk.[9] Nutnost soustředit se na posilování a zásobování vojsk na africkém kontinentu během následujících bojů pak Ose znemožnila plánovanou operaci Herkules.

Na přelomu srpna a září se Rommel opět pokusil o prolomení britských pozic. Dlouho s tímto útokem váhal, neboť se mu nedostávalo zásob benzínu a Rommel a jeho štábní důstojníci nevěřili, že mu ho Luftwaffe a Italské námořnictvo dokážou dodat v dostatečném množství, ovšem Kessering jej ubezpečil, že takovéto obavy jsou zcela zbytečné a že zásoby včas dostane. Rommelova ofenzíva, částečně naplánovaná za použití ukořistěné britské mapy, jež byla ve skutečnosti zpravodajským oddělením štábu 8. armády úmyslně zanechána v opuštěném obrněném voze[11], a oblast hřebene Alam Halfa na ní byla v rozporu se skutečností zakreslena jako dobře průjezdná[12], se už od začátku nerozvíjela nijak dobře (Montgomery dostal od zpravodajců kompletní plány ofenzívy a zařídil se podle toho), definitivní katastrofa přišla v okamžiku, kdy mu začalo docházet palivo a on zjistil, že dost dalšího nedostane. Musel proto buďto útok ukončit a ustoupit, nebo změnit směr úderu, aby zkrátil trasu postupu. Jeho náčelník štábu současně napsal: "Těžké kobercové nálety RAF zpomalily náš postup na východ a současně odhalili disposice našich jednotek soustředěným britským obrněným jednotkám, připraveným k okamžité protiakci, což nás přinutilo provést obrat na sever dříve než jsme plánovali."[13] Zvolil si tuto možnost a najel přímo do nejsilněji opevněných pozic Britů na Alam Halfě. Útok skončil katastrofou a Kesselring s Rommelem se navzájem obvinili z viny na neúspěchu. Kesselring tvrdil, že Rommel bitvu zbabral, Rommel zase, že Kesselring mu úmyslně neposkytl všechno palivo, které mohl dodat, čímž mu sebral vítězství. Kesselring to zuřivě popíral a tvrdil, že udělal, co mohl, ale nakonec ve svých pamětech přiznal, že skutečně nebylo dodáno všechno palivo, co dodáno být mohlo a mělo - tvrdil ale, že se to dověděl až po válce a že netuší, proč se tak stalo.[14]. Na druhou stranu, poválečné zkoumání záznamů o přepravě paliva do Afriky vedlo k závěru, že slibované množství bylo sice do Afriky dodáno, ale Tanková armáda Afrika spotřebovala větší část než před bitvou odhadovala, na přepravu zbytku do předních linií.[15]

Rommel po bitvě o Alam Halfu opustil Afriku kvůli léčení a také návštěvě rodiny a převzetí maršálské hole. Vrchní velení v Africe převzal generál Georg Stumme. Za Rommelovy nepřítomnosti, 23. října 1942, zahájila britská vojska pod vedením generála Montgomeryho útok na německé pozice u El Alamejnu. Tato druhá bitva u El Alamejnu byla rozhodující bitvou afrického tažení. Stumme krátce po zahájení bojů během inspekce dostal infarkt, vypadl z auta a zemřel. Rommel se urychleně musel vrátit do Afriky, ale neměl moc šancí na úspěch. Čelil drtivé převaze ve zbraních i lidech a jeho jednotky byly v důsledku nedostatku paliva téměř nemobilní. Zoufale zadržoval nepřítele promyšlenými dílčími protiútoky a připravoval se na nevyhnutelný ústup. Když však ústup zahájil a informoval o tom Hitlera, ten mu nařídil držet pozice za jakoukoliv cenu. Rommel tedy ústup nejprve zrušil, ale následující den se rozhodl, že jej přesto provede, neboť si byl vědom toho, že setrvat na místě znamená zničení jeho armády.

Rommel poté vedl své jednotky zpět do Tuniska. Byl přesvědčen, že Afrika je ztracena, v čemž jej utvrdilo vylodění Amerických vojsk na západ od Tunisu. Opakovaně ignoroval rozkazy nadřízených ohledně držení různých přirozených obraných linií, pro jejichž obranu neměl dle svého přesvědčení dost mužů. Někteří němečtí velitelé a z nich vycházející autoři jej v souvislosti s tím obvinili z poraženectví (např. Hitler, Kesselring či David Irving[16]) ovšem jiní autoři (např. Young i Remy) vyjadřují názor, že to byla naprosto přesná strategická diagnóza a naopak označují Rommelův ústup za jednu z nejbrilantnějších operací, jaká se Rommelovi povedla.

Rommel ještě svedl v Africe jednu větší vítěznou bitvu v průsmyku Kasseríne, tentokrát proti Američanům, ale věděl, že je to jeho labutí píseň. Zoufale prosil Hitlera, aby evakuoval jeho muže z Afriky, ale ten trval na tom, že Tuniské předmostí je třeba udržet a naopak posílal tam stále další muže. Již za bezprostřední hrozby pádu Severní Afriky opustil na vlastní žádost 9. března 1943 Severní Afriku. Oficiálně kvůli léčení, šlo mu však i o to setkat se s Hitlerem a naposledy se jej pokusit přesvědčit k evakuaci jeho armády (kterou převzal Hans-Jürgen von Arnim). Podle vlastního tvrzení poté, co Hitler evakuaci odmítl, žádal o návrat do Afriky, ale nebylo mu to povoleno.[16] Jelikož však šlo o soukromý rozhovor s Hitlerem, neexistují o této žádosti úřední záznamy. Což je trochu zvláštní, jelikož podezřívavý Hitler nechával stenografovat všechny rozhovory se svými vojevůdci.

Rommel jako vojevůdce

Rommel je obecně považován za jednoho z nejschopnějších taktiků druhé světové války a je řazen mezi nejlepší tankové velitele všech dob. Mnohem rozporuplnější je však jeho hodnocení jakožto stratéga.

Vysoce nepříznivé zhodnocení jeho strategických schopností pochází zejména z pera řady vysokých německých důstojníků, kteří často zdůrazňují, že nikdy neměl být ničím víc, než velitelem divize. Kritizovali jeho vzestup, který byl podle nich zapřičiněn spíše propagandou a dobrými vztahy s Goebbelsem a Hitlerem, než bojovými výsledky[22], a nedostatek vyššího vojenského vzdělání, který se podle nich nejvíce projevoval v neschopnosti uznat vzrůstající důležitost logistických omezení pro vedení válečných operací[23][22]. Těžce také nesli fakt, že je Rommel, dokud byl ve vůdcově přízni, opakovaně obcházel a jednal přímo s ním.

Jeho spolupracovníky i nadřízenými byly opakovaně kritizovány jeho časté pobyty v přední linii, sice povzbuzující morálku jednotek, ale vzhledem k omezeným možnostem spojení často znemožňující efektivní komunikaci mezi ním a jeho štábem, a tím i velení. [24] Řada důležitých rozhodnutí v rámci Rommelových bitev v poušti tak byla dílem jeho podřízených jednajících z vlastní iniciativy. Kritizován byl též za neschopnost a neochotu kooperovat s jinými jednotkami a veliteli a pro ignorování a obcházení rozkazů nadřízených.

Pomineme-li tuto vysoce kritickou skupinu a autory, kteří vycházejí přímo z jejích stanovisek, ostatní autoři již nejsou tak jednotní. Mnozí autoři poukazují na výraznou osobní zaujatost Rommelových největších kritiků z řad vysokých německých velitelů, jako byli Halder, Kesselring a Rundstedt, a na to, že v některých případech dotyční též ve své kritice svrhávali na Rommela své vlastní chyby. Např. Kesselring měl velký podíl na Rommelové porážce v bitvě o Alam Halfu (viz sekce Válka v Africe) a Rundstedt se zase s Rommelem střetl v zuřivém sporu ohledně toho, jakou strategii zvolit proti očekávané spojenecké invazi. Např. brigadier Desmond Young ve své knize o Rommelovi v některých dílčích případech vysoce hodnotí Rommelův strategický úsudek, zejména pokud šlo o jeho názor, kterak nejlépe čelit spojenecké invazi a jaký bude dopad vzdušné převahy spojenců na operace německých jednotek.

Právě spor o to, jak čelit vylodění, je dost významný pro odpověď na otázku, jaký byl Rommel jako stratég. Ovšem jeho posouzení je stejně rozporuplné, jako posuzování samotného maršála. Odborníci se shodují maximálně na tom, že Hitlerem vytvořený kompromis byl tou nejhorší možnou variantou (navíc doprovázenou omezením pravomocí obou velitelů). Dále je nepochybné, že Rommel měl pravdu, pokud jde o následky spojenecké vzdušné převahy. (k problému Rommelova hodnocení možnosti německých přesunů viz sekce Jak čelit invazi?) Byly přesně tak zničující, jak Rommel předpověděl, a předem rozvrátily jakýkoliv pokus o koordinovaný útok větších rozměrů. Nedá se příliš předpokládat, že by tomu bylo jinak, kdyby došlo k plnému uskutečnění Rundstedtova plánu. Zbývá poslední otázka - měli by Němci bojující podle Rommelova plánu větší šanci na úspěch, než plán jeho oponentů? Pokusy odpovědět na ni vzbuzují vášně ještě dne a jediná víceméně obecná shoda mezi odborníky je ta, že šance Němců by byly velmi malé, maximálně někde v řádu procent. Většina se však prostě kloní k názoru, že vylodění za stávajícího poměru sil odrazit nešlo a že pravdu měly obě strany, když tvrdily, že konkurenční plán nemůže uspět.

Slavné citáty

„Führer ví, co je pro nás dobré.“ (dopis manželce, 31 srpen 1939)

„Úplně mi stačí, když je se mnou Vůdce spokojený.“ (k manželce, září 1939)

„Půjdu tak daleko jak jen to bude možné. Mám málo paliva a vody, ale v tomto ovzduší úspěchu vojáci nežádají pití a dokonce ani spánek. Chtějí pouze jít dál. Nyní dosáhnu El Alameinu ale cíly jsou Alexandrie, Káhira, údolí Nilu...Pokud bude tanková armáda schopna projít úžinou u El Alameinu, čemuž věřím, 30. června budeme v Káhiře. Počkám tam na vás, tam si budeme moct promluvit ve větším pohodlí.“ (26. června 1942, Sidi Barrani, rozhovor s Kesselringem a Cavallerem, zaznamenaný Rommelovým pobočníkem)

„Kdyby úspěch závisel, tak jako v minulých časech, na síle vůle mých mužů a jejich důstojníků, překonali bychom Alamein. Ale vyschly zdroje našich zásob, díky lenosti a zmatkářství zásobovacích důstojníků na pevnině.“ (vysvětlení porážky v první bitvě u El Alameinu)

„Věřte mi Langu, první dvacet čtyři hodiny invaze jsou rozhodující. Pro Spojence i pro Německo to bude ten nejdelší den.“ (k pobočníkovi, květen 1944)

„Ale Vůdce mi důvěřuje, a to mi stačí.“ (květen 1944, dopis manželce)

Zdroj: Wikipedie