Americká vláda chce dotovat levné hypotéky a člověk si hned řekne: není to přesně ten problém, který Ameriku do krize dostal? Ekonomové se víceméně shodují, že problém doby před krizí byly příliš levné peníze směrem od bank k domácnostem. Nyní se stejný neduh levných peněz opakuje na rozhraní státu a bank.
Ještě nikdy nedával stát tak ochotně a rychle takové množství peněz do finančních institucí. Stát je cpe bankám, domácnostem, dokonce se uvažuje i o automobilkách - a to vše s jedním cílem: rozhýbat spotřebu. Ale právě přehnaná spotřeba nás přece pod tenhle okap dostala...
Přecpaní máslem bez másla
Salman Rushdie v knize Zběsilost napsal, že veškerý hřích spočívá v nepřiměřenosti. Tedy v nedostatečnosti tam, kde si činíme nárok na věci, na které nárok nemáme. A pokud se nad tím zamyslíte, lze mnoho neřestí skutečně nahlížet tímto způsobem.
I naše doba dluhová se v posledních letech zakládala na nepřiměřenosti: ve spotřebě. Američané spotřebovávají více, než vydělávají. A zatímco podstatná část světa hladoví, problémem naší civilizace je "jak se najíst a přitom se nenajíst". Vymýšlíme odtučněnou smetanu, máslo bez másla. V USA dokonce prodávají škvarky bez tuku. Odstraňujeme ze svých pokrmů tu nejvýživnější část. A to jenom kvůli tomu, abychom mohli zběsile a donekonečna jíst. Proč neumíme být přiměření? Protože spotřeba je jako droga.
Keynesův bastard
John Maynard Keynes, ekonom, který je teď často citován, přišel kdysi s nápadem, jak zmenšovat amplitudu hospodářského cyklu. Stát má podle jeho představ hrát proti tendencím trhů: když všichni bujaře spotřebovávají, má stát šetřit a vytvářet rozpočtové přebytky. Když spotřeba vázne, má stát naopak spotřebovávat a vytvářet deficity. Současná hospodářská politika není v žádném případě keynesiánská, jak se často mylně píše.
Vzali jsme si totiž k srdci jen polovinu tohoto poučení a perverzně ji zvrátili: stát v dnešní době jen povzbuzuje spotřebu, žijeme v době neustále deficitních rozpočtů. Současné finanční injekce by byly obhajitelné, kdyby jim předcházelo šetření v dobách přebytku. Ale to se nestalo.
Naopak jsme si zvykli jako na samozřejmost na zběsilá tempa růstu. Ta však byla větší, než bylo přiměřené a než by odpovídalo realitě. Proč? Zejména proto, že stát do ekonomiky nalíval veřejné peníze i v dobách, kdy vůbec žádnou takovou jeho pomoc ani trochu nepotřebovala.
Jako bychom se stali závislými na nepřiměřeně vysokém růstu, který pak stát jako v transu ještě dál a dál uměle a zbytečně posiloval. Tak se například stalo, že vláda u nás považuje růst, který je menší než dvě procenta, za krizi. A tedy za důvod ke spuštění nejrůznějších "prorůstových" opatření a programů. Ano, čtete dobře, dvouprocentní růst je považován za problém! Keynes by se obracel v hrobě, a kdyby žil, byl by dnes považován za libertariána, protože by dnešní době ordinoval vyrovnaný nebo spíše přebytkový rozpočet.
Státem ordinovaná droga
Rozžvýkali jsme si fiskální politiku, která přestala být politikou a stala se pouhou otázkou, kam rozdávat. Není divu, že na ni nyní trhy nereagují. Je to obdobné, jako když se rvou antibiotika do zdravého těla - tělo na ně pak přestane reagovat. A je to tak i v případě dávek drogy: na to, aby přinesly požadovaný účinek, je třeba konzumované množství neustále zvyšovat. Podobně nyní ztratila svou moc i monetární politika. Jsme svědky toho, že Americké trhy nereagují ani na nízké úrokové sazby, dostaly se do pasti likvidity. O moc níže se přitom již americké úrokové sazby snižovat nedají.
Cenné léky, kterými jsme měli šetřit jak šafránem, jsme promrhali v dobách zdraví. Hříchy minulosti jsou ovšem právě jen minulostí. Přítomnost před nás staví otázku, co udělat, abychom staré viny napravili.
Dilema deliria
Proč státy opět povzbuzují spotřebu? Protože rychlé odstavení drogy může být zdraví ohrožující nebo smrtelné. Pokud se přijde léčit narkoman, první věc, kterou dostane, je také dávka drogy.
Ani nám nezbývá nic jiného než do oslabeného těla dodávat větší a větší dávky antibiotik. Kdyby se spotřeba nyní prudce snížila, krize by se ještě prohloubila. Spotřebu jsme měli snižovat v dobách tučných. A pak také nic jiného neumíme: jediná škola, která umí aktivně léčit krize, je právě ta keynesiánská. Jenže to by Amerika nesměla zběsile nepřiměřeně zneužívat léky na krizi (totiž deficitní rozpočty a nízké úrokové míry) v době zdraví a blahobytu.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat